Šárka

S migrénou jsem se potkala prvně asi v šesti letech. Dodnes si pamatuji, jak jsem doma všem říkala, že mě moc bolí hlavička, a rodina mi odpovídala, že takhle malou holku hlavička bolet nemůže. Pak si vzpomínám, jak jsem šla se svou bolavou hlavičkou do postele, a plakala jsem tak dlouho, až jsem se vyzvracela - Bože, to byla úleva!

Někdy kolem mých deseti let, kdy jsem si pořád stěžovala na bolesti hlavy, mě přece jenom rodiče začali vodit po všech možných vyšetřeních - to už uvěřili, že mě ta hlavička skutečně bolí. Při kolečku po doktorech jsme se zastavili na očním, kde mi předepsali brýle, a to bylo asi tak všechno, na bolesti jsem potom dostala Paralen. To bylo před třiceti pěti lety.

Jak šel čas, zkoušela jsem různé volně dostupné léky, které by mě zbavily bolestí. Málokteré zabraly tak, že bych po jejich požití mohla fungovat jako normální zdravý člověk. Vždy to bylo o tom, "nafedrovat se léky" a spát a spát a spát. 

Úleva přišla v těhotenství a v době kojení - to jsem byla téměř bez migrén. Když přišla bolest hlavy, opravdu stačil Paralen. Pravá hrůza nastala, když bylo dětem pět a dva, a já už nekojila. Příšerné bolesti, ve kterých jsem si jen přála spát, se vůbec nedaly s malými poskakujícími a pokřikujícími dětmi nijak přečkat. Navíc ta hrůza, když se konečně manžel vrátil domů, já jsem mu řekla, že mám hroznou migrénu, že potřebuji jít hned spát: Nechal mě asi dvacet minut v posteli, pak za mnou přišel, že je tu můj táta a že s ním jde na pivo. A děti mi nechal doma. "No co, jeho mámu taky bolela celej život hlava a taky to s dětma doma zvládala."

Následně jsem s pravidelnými návštěvami u neurologa žila dál (už bez manžela, sama se dvěma dětmi) a zkoušela jsem, co se dalo jak z chemických léků, tak z alternativní medicíny. Občas něco zabralo tak, že migrény nebyly tak časté nebo že měly slabší průběh. Částečně pomáhaly rehabilitace, kupodivu na půl roku mi dost pomohly i rodinné konstelace. Smůla byla, že když jsme s mojí neuroložkou našly lék, který celkem zabíral, několikrát se stalo, že ho přestali vyrábět či dovážet. Práci jsem jakž takž zvládala, byla jsem mladá, migréna většinou přišla v noci, tak jsem se naložila "chemickými bonbonky", do práce ráno zavolala, že mám migrénu, že přijdu, až to bude možné, a prostě jsem přišla "na odpolední".

V roce 2012 jsem se podruhé vdala a v roce 2014 se nám (v našich jednačtyřiceti letech) narodila holčička. Tentokrát se mi migréna nevyhnula ani v těhotenství ani při kojení, ale zvládala jsem to s pomocí Migralginu, Panadolu extra a občas jsem si vypomohla Sumatriptanem.

Skutečné peklo nastalo, když jsem přestala kojit, a následně nastoupila, byť jenom na poloviční úvazek, zpátky do zaměstnání. Četnost migrén a jejich intenzita se neustále stupňovala, měla jsem tak dvanáct záchvatů za měsíc. Za pět měsíců v zaměstnání jsem spolykala takové množství léků na migrénu, že přestaly účinkovat, a navíc způsobovaly sekundární bolest hlavy. Po čtyřdenních bolestech se zvracením, kdy jsem nemohla vůbec opustit postel, jsem skončila na neurologii s diagnózou protahovaná migréna. Zůstala jsem dva měsíce doma na neschopence, absolvovala různá vyšetření a snažila se dát do kupy: přestala jsem jíst maso, pít kávu, omezila jsem cukr a bílou mouku, začala jsem cvičit a relaxovat, zkoušela jsem všechnu možnou alternativní medicínu a na rok úplně vysadila chemické léky. To mělo úžasný výsledek: hlava mě během měsíce nebolela a migréna se mi vždy spustila jenom s menstruací. Bohužel však pořád se stejným trváním a intenzitou: šlo o 4 - 5 dní silných bolestí se zvracením. Vzhledem k tomu, že to však bylo předvídatelné, byl to veliký úspěch. 

V práci jsem sice měla každý měsíc 3 - 5 dní neschopenku, ale domluvili jsme se, že si tyto neschopnosti budu dopracovávat. Tři čtvrtě roku to tak fungovalo. Bohužel v lednu 2019 se toho zdravotně sešlo víc (nejen moje migréna, ale i chřipka a také chřipka dcery a rotavirová infekce), takže jsem měsíc nebyla v práci, a když jsem se vrátila, bylo mi řečeno, že jistě chápu, že takováto nemocnost je v malém kolektivu naprosto netolerovatelná, a "dohodli" jsme se na ukončení pracovního poměru dohodou s odstupným.

Nyní je situace taková, že jsem od března 2019 nezaměstnaná. Kamkoliv pošlu životopis, ve kterém se netajím s tím, že jsem každý měsíc 3 - 5 dní v pracovní neschopnosti, vůbec mi neodepíšou ani mě nepozvou k pohovoru. Požádala jsem o status osoby zdravotně znevýhodněné a doufám, že se moje situace na trhu práce zlepší. Jinak vůbec nevím co dál - s migrénami, pětiletým dítětem a manželem ve statusu OSVČ jsou moje možnosti pracovního uplatnění takřka minimální. 

Kde vzít práci jenom na 3 týdny v měsíci a pouze v otevírací době školky?